Mám už skoro dospělé děti, ale tak jako já jsem pořád pro své rodiče dítě, i když mi je dávno přes 30, tak jsou moje děti pro mě pořád děti, i když jedno už je na prahu dospělosti. Je to hezký pocit, že jsem máma. Období puberty je sice trošku problematičtější, ale přežili to ostatní, přežijeme to i my. No a právě to pubertální dítko, co je přes den děsně dospělé, se včera večer za mnou vydalo, jestli by nemohlo přespat u nás v ložnici, že se bojí. Na tom není nic špatného, i dospělý se může bát a já se také občas bojím. Ale mně to včera večer přišlo hrozně hezký. Syn je pomalu o dvě hlavy větší než já a přesto jsem pořád ta maminka, ke které jde, když se bojí.
Vím, že já také volám našim. když chci dělat v životě nějakou podstatnou změnu. Nevolám o radu, na to jsem už moc dospělá, ale proberu to s nimi, protože mi na jejich názoru záleží.
Čím jsem starší, tím víc si vážím toho, že rodiče mám. Upřímně si neumím představit, že bych je tady neměla. I když vím, že to nastane, že tady se mnou jednou nebudou.