V dnešní době elektronické komunikace je spíš běžné, že se lidé setkávají na sociálních sítích, píší si přes messenger, Facebook apod. aplikace. Výhodou toho všeho je, že je to rychlé, na nic se nemusí čekat a hned předáváme zprávy dál. Jenže se díky tomu vytratilo kouzlo dopisů, protože ručně si už moc lidí nepíše. Přitom je to škoda, protože k dopisům se dá i po letech vrátit, můžete je vyndat i po 20ti letech z krabice z půdy a znovu si pročíst, co vám kamarádka nebo někdo z rodiny napsal. Ale u zpráv dnešní doby se všechno maže kvůli nedostatku místa a třeba dva roky starou historii komunikace má málokdo.
Mně se podařilo, přiznám se že díky skupině lidí na Facebooku, najít novou kamarádku na psaní. Zrovna včera mi přišel od ní první dopis a už z práce jsem se těšila, až si ho přečtu. I to čekání na to, co je v dopise napsané, potom rozdělání obálky a samotné čtení považuju za takový relax, že to neumím s ničím srovnat. Teď jsem na řadě já se psaním, těšim se na to a bude to pro mě zase relaxace. Odpočinek od stresu z práce, chvíle jen pro mě a mou novou kamarádku.
Dopisování mě bavilo odjakživa. Už od 13ti let jsem si psala s kamarádkou z Lysé nad Labem, parkrát jsme se i navštívily. Jenže, jak šel čas a my postupně založily rodiny, na psaní už nezbyl čas. Papírové kamarádství nám vydrželo i tak asi 12 let. Všechny dopisy mám schované, občas na ně narazím na půdě a vždykcy se usměju. Jsou tam moje vzpomínky na roky života, kdy přesně vím, jak jsem je prožila. V dopisech mi navíc kamarádka často psala nějaké útržky i z mého života, když reagovala na něco, o čem jsem jí psala.
Jdu si nachystat papír a propisku a jdu odepsat. I to, že půjdu koupit známku, hodím dopis do schránky a budu zase čekat na odpověď, mě baví.