Nedávno za mnou přišla kamarádka Verča. Sedly jsme si v obýváku do křesel a já jsem nám nalila trochu bílého vínka. Bavily jsme se o všem jako obvykle. Vždycky jsme se tak trochu z legrace bavily, na kdy že plánujeme třetí mimčo. Zeptala jsem se i tentokrát a ona se skoro rozbrečela, že prý mi musí něco říct.
Nevěřila jsem vlastním uším, když mi řekla, že to třetí už čeká. S manželem se sice už domluvili, že teda třetí mimi ne a že si to pohlídají. No a příroda je asi trochu přelstila a tak čekají další přírůstek. Na tom bych neviděla nic špatného, peníze mají a byt velký taky, tak není co řešit.
Větším oříškem pro Verču bylo, jak to říct vlastní rodině. Říkáte si, že to je přece pro ostatní dobrá zpráva, ne? To je, jenže on ten její manžel se občas trochu víc napije a tak se Verča bála, jestli to zvládnou. Teda spíš jestli ona to zvládne. Bála se taky řečí ostatních.
Protože se snažím každé své kamarádce v těžkých chvílích poradit, zkusila jsem to i teď. Jednoduše jsem jí řekla, že by ji mělo hlavně zajímat, co se děje v té její nejužší rodině a na ostatní tak trochu kašlat. Já to tak taky dělám, stejně mi nikdo v ničem nepomůže, tak si hledím hlavně sebe, manžela a dětí. O ostatní se také zajímám, to je jasné, ale nejvíc o ty své. Vypadala, že jí to pomohlo a uklidnila se. Pak odešla.
To bylo asi před měsícem. Včera jsem mluvila s jednou z dalších kamarádek a ta mi řekla, že jí Verča o našem rozhovoru vyprávěla a tak ironicky při tom pronesla: „To jako myslela vážně?“ To s tím zajímáním se jen o děti a manžela. Tak mě to pěkně nadzvedlo, protože co fakt nesnáším, je probírání rozhovorů na dalších setkáních s jinými kamarádkami. Trochu mě to i mrzí, říkala jsem jí to hlavně kvůli ní, aby se uklidnila. Teď nevím, co si o tom všem myslet.
Karry