Všichni jednou zestárneme a budeme jednou tak staří, jako jsou dnes naši rodiče nebo babičky a dědečkové. Ten koloběh života se mi líbí, nezáleží na tom, kolik máte peněz, prostě stárneme všichni. A protože na sobě vidím, jak se s věkem mění moj názory, chutě a myšlenky, rozhodla jsem se, že si do nějaké skříňky začnu psát dopisy sobě samotné. Budou to dopisy do budoucnosti. není mi ještě ani 40, ale zítra si sednu a napíšu si dopis.
A co v něm bude? Ten první se bude jmenovat: “ Až mi bude 40,“ a napíšu si v něm, co bych ve 40 chtěla už mít za sebou, kam se do té doby chci podívat, jak bych se asi v tom věku měla chovat. Tenhle věk nemám zase až tak daleko, ale třeba dopis svému já, až mi bude 60, ten si umím představit asi takhle: „Ahoj, to jsem já, Julie před 34 lety, která ještě neměla tolik rozumu, jako máš ty, Julie v šedesáti. určitě už máš bílé vlasy, pleť není pružná jako dřív, možná tě trochu trápí zdraví, ale pořád se máš fajn. Mám pro tebe vzkaz, Julie se 6 křížky na zádech, nebuď zapšklá stará babka, která ani nezavolá svým vnoučatům jenom proto, že by měli volat spíš vnoučata, aby ukázala svůj zájem o babičku. Prostě jim zavolej, sama jsi to v mládí neměla ráda, když babička čekala, až zavoláš. Mladí lidé nevnímají čas tolik jako ti starší…“
Takhle nějak bych si chtěla napsat na všechny svoje kulatiny dopředu vždycky, když bud o rok starší. Schovám si to a v den svých narozenin, do kterých si budu psát dopisy, si otevřu všechny už napsané o daném věku. Takže, když to spočítám, v šedesáti budu otevírat 35 dopisů z každých narozenin. Bude to už slušná spírka obálek, ale bude to můj vzkaz, vzpomínka z minulosti.
Jdu si zítra koupit dopisní papír a půjdu napsat první 3 dopisy. I když ještě nemám narozeniny, ale někdy začít musím. Bude to krásně relaxační, takové osobní cestování v čase.