V mysli mi utkvěl zážitek od doktorky, je trochu smutný a k zamyšlení, proč jsou lidé takový. Dnes ráno jsem byla se synem u doktorky kvůli bolesti ouška a když jsme tak čekali před ordinací, přivezl nějaký zaměstnanec nemocnice starou babičku na vozíku. Měla francouzské hole a z vozíčku si přešla do čekárny vedle nás. Za chvilku vyšla nepříjemná sestra (to mají snad v popisu práce být nepříjemné) a vynadala zřízenci, že tyhle případy musí předem objednávat a ať ji tam tedy už nechá. Babička vypadala, že i když má tělo už stářím sešlé, mysl ještě slouží. Tak smutně se podívala po nás a sedla si. Musím říct, že se mi z toho až chtělo brečet. Staré lidi si vždycky představuju, jak asi byli před lety vytální, jak běhali jako malí po loukách a měli plno energie. A teď tu se stejnou duší a myslí sedí v čekárně, pořád je někde něco bolí a doktoři na ně nemají čas.
Lékařů práce si moc vážím, dokáží opravdu hodně lidem pomoci, ale jak jsou pořád v kontaktu s nemocnými a pořád po nich někdo něco chce, ztrácí se v nich cit pro komunikaci s pacienty a práce je pro ně jako rutina. Nemám jim to za zlé, protože rutina se stává z každé práce a oni to pro uchování zdravé mysli musí vytěsnit, že někoho pořád něco bolí. Ale potom je mi smutno z toho, že jsou někdy nepříjemné sestry a kazí náladu pacientům v čekárně svou nepříjemností.
Třeba sestra naší očařky, kam chodíme celá rodina, je doslova ježibaba. Nepříjemná, neusměje se a přitom ve výsledku umí být milá. Ale první kontakt s ní v čekárně mě vždycky zpraží.
Tak si přeju pro všechny, aby potkávali jen usměvavé sestřičky a vstřícné doktory, když už za nimi musí.
Julie