Když jsme se s manželem poznali, prožívali jsme oba takové to období, kdy si neumíme představit bez toho druhého být ani chviličku. A v té době mi na jednom večírku řekla asi o deset let starší známá (v té době vdaná podruhé), že jednou budu ráda, když manžel alespoň někdy na chvilku „vypadne“ z domu. Říkala jsem si, že takhle nedopadnu, že si budu přítomnosti svého drahého užívat, tak proč ho chtít někam „vyhnat“. Myslela jsem si, že se jejímu manželovi ani jí nedivím, že spolu moc nechtějí být. Oba byli tak trochu divní – alespoň z mého pohledu na ně coby na partnery.
Teď už jsme s manželem nějaký ten rok spolu a musím uznat, že věta pronesená před lety mi až teď připadá trochu smysluplná. Ne, že by nám náš vztah nefungoval, právě naopak, ale také hlavně kvůi tomu, že si každý umíme občas vyrazit někam jen tak bez toho druhého. Zachováváme si svůj vlastní prostor a tím si sebe vážíme. Zároveň se na sebe často hodně těšíme. Máme si totiž stále o čem povídat, protože zážitky z partnerových chvil beze mě jsou pro mě něčím, co mě zajímá.
Čím jsem starší a déle vdaná, tím lépe si umím čas, kdy nejsme s partnerem spolu, užít. Nedávno jsem zůstala doma na celý víkend. Nachystala jsem si program a dokonale jsem relaxovala. Žádné smutnění, žádné gruntování, prostě jsem si četla, poslouchala svou oblíbenou muziku. No a když se manžel plný dojmů z prožitého víkendu vrátil, byli jsme oba spokojení a měli si o čem povídat.
Ona známá je ve svém druhém manželství stále a stále spokojená, i když jsem to tak dříve neviděla. K něčemu člověk zkrátka musí dospět sám, aby poznal, že moudro od starší a zkušenější bylo opravdu pravdivé a to díky nabytým zkušenostem.
Natty