Už od svých 18 ti, kdy jsem byla na operaci s očima, jsem věděla, že jednou nebudu smět rodit klasickou cestou a že budu muset jít na sekci – císařský řez. Ta chvíle nastala letos v červenci, termín porodu jsme měli naplánovaný na pondělí 16. července.
Někdo je radši, když o plánované operaci nic neví, ale já jsem na Internetu marně sháněla nějaké podrobnější informace o tom, co mě vlastně čeká. Radši jsem vždycky předem informovaná, abych věděla, do čeho jdu, protože nemám ráda nejistotu a nemilá „překvapení“. Ale nic konkrétního kromě pár popisů toho, proč se rodí císařským řezem, jsem na Internetu nenašla. A tak jsem si řekla, že vám svůj zážitek z porodu císařským řezem napíšu, abyste alespoň vy byli v obraze. Pokud ale nechcete raději nic bližšího vědět, tak už dál nečtěte :o)
Do porodnice jsem nastoupila ráno v den porodu a od půlnoci předtím jsem nesměla nic jíst ani pít. Když jsme s paní doktorkou na ambulanci sepsaly vše potřebné, vzali mě ještě na monitory, aby viděli, jestli nemám kontrakce a jak moc se miminko hýbe. Naše holčička zrovna spinkala, a tak se moc nehýbala, ale sestra tomu pomohla zahýbáním mým břichem, takže se na grafu začaly objevovat výraznější záznamy pohybů. Dostala jsem nemocniční košili a jeli jsme se zdravotní sestrou i manželem nahoru na porodnické oddělení.
Tam jsem nejprve strávila asi půl hodiny na přípravně (klysma, holení a cévka – všechno se dalo přežít :o) a pak jsem šla na porodní nebo spíš operační sál. Manžel si mezitím koupil modrý overal, aby byl ve sterilním oblečení. Vypadal v něm jako doktor :o) Na mě na sále čekala anestezioložka a začala mi popisovat, co všechno a jak rychle bude probíhat. Rozhodla jsem se pro spinální anestesii, abych byla vzhůru ve chvíli, kdy naše miminko poprvé spatří svět, a tak jsem věděla, že budu mít „umrtvené“ tělo od pasu dolů.
U porodu jsem nakonec manžela neměla, protože v naší porodnici jsou malé operační sály a kdyby po porodu šel fotit naši dcerku, musel by projít kolem operačního stolu a hlavně mýho otevřenýho břicha, což jsem nechtěla. Já bych taky nemohla vidět, jak ho operují, protože by mi ho bylo hrozně líto. A tak čekal přede dveřmi operačního sálu.
Tam se pak nahrnula spousta doktorů, sester a personálu a začaly rychlé přípravy. Sedla jsem si na kraj operačního stolu, musela jsem sklonit hlavu na prsa a pak mi anestezioložka napíchla do páteře anestetikum. Musím říct, že i když jsem se toho vždycky hrozně bála, možná víc než celého porodu, vůbec to nebolelo a ani to nebylo nějak nepříjemné. Začalo to působit hodně rychle, takže na operační stůl už mi pomáhaly si lehnout sestřičky, protože jsem sama nedokázala ani zvednout zabandážované nohy. Pak se asi 10 minut čekalo, jestli už anestetikum působí naplno. Mezitím mi dali před obličej plentu, na pusu přístroj s kyslíkem, napíchli kanylu do žíly a mám pocit, že i připoutali ruce, které jsem měla úplně rozpažené.
Doktor pak zkoušel nějakou jehličkou, jestli mám ještě citlivé břicho. Chvilku mě to ještě píchalo, ale pak už jsem to cítila jen jako tlak prstem. To bylo to, na co pan doktor čekal, a začal se sekcí. Řez v podbřišku nijak nebolel, bylo to taky cítit jen jako tlak rukou. Trochu nepříjemné bylo, když ze mě vyndávali miminko, byl to strašně zvláštní pocit. Ale v tu chvíli už všechno přebily neskutečně silné emoce, tekly mi slzy jak hrachy a když jsem uslyšela naší holčičku poprvé zakřičet, byla jsem strašně šťastná. Ten pocit se snad ani nedá popsat, jaká to byla nádhera! Samotný zákrok a vyndání miminka trvalo asi 5 minut a pak půl hodiny šití, u kterého jsem asi usnula, protože mi přišlo, že to bylo hrozně rychlé.
Vidět svoje miminko je vážně kouzelný okamžik. Strašně jsem se na ní těšila a teď tu byla, maličká a vylekaná, ale strašně krásná :o)
Na pokoji jsem pak vůbec nedokázala usnout. Manžel tam byl chvilku se mnou, ale pak už musel jít, abych si odpočinula. Sestřička byla nekompromisní :o) Starali se o mě moc dobře, dostala jsem injekce a čípky proti bolesti, až přestane působit anestetikum, a tak se žádné závratné bolesti nekonaly.
Z postele jsem vstala za pomoci dvou sester druhý den ráno (malou mi nosily pravidelně na kojení) a pak dopoledne už jsem i s dcerkou v náručí normálně vstala z postele. Jediná nepříjemná komplikace byla dost nesnesitelná bolest hlavy, která se právě po spinální anestesii někdy objevuje. Příčinou té bolesti je únik mozkomíšního moku během napíchnutí anestetika do páteře, ale na to pomáhá silné kafe s cukrem, tablety s kofeinem a pak je taky hodně důležité ležet ve vodorovné poloze. Za dva dny to úplně odeznělo.
V porodnici jsem strávila 6 dní a pak už nás pustili domů. Jen jsem tam sedmý den musela přijít na vyndání stehů.
Teď jsem 3 týdny a 3 dny po porodu a cítim se už několik dní úplně fit. Jediné, kdy mě jizva na břiše trochu pobolívá, je když má pršet :o) Ale aspoň ráno vim, že si na deštivé odpoledne nemám nic plánovat :o)
Takže pokud vás taky čeká porod císařským řezem, ničeho se nebojte. Já bych šla klidně rodit hned znovu :o)
Rubi