Je to jako přes kopírák. Byla jsem v jedné práci deset let a za tu dobu jsem si mezi kolegyněmi našla bezva kamarádky, se kterými jsme si během poledních přestávek hodně povídaly a byly jsme si všechny opravdu blízké. Jsem spíš naslouchací typ, proto jsem o svých kolegyních věděla mnohem víc, než ony o mně. Před rokem jsem se rozhodla práci změnit a svou oblíbenou firmu opustit. Říkala jsem si, že změna je život a že je načase zvednout kotvy. Loučení bylo opravdu dojemné, dostala jsem na rozloučenou hodně krásných dárků, za které jsem byla a jsem doteď, vděčná. Jedním z dárků byl krásný anděl. Ten mi zdobí skříňku v současné práci.
Při loučení jsme se s kolegyněmi domluvily, že se naše pouto nesmí přetrhnout a že se budeme vídat i potom. Protože si rozumíme, máme si o čem povídat a moc dobře se známe. Jenže víme, jak to chodí. Ve víru starostí všedních dní jsme se sešly jednou a potom už ne. Píšeme si občas při svátcích, myslím na ně často, ale na setkání to prostě nějak nevychází.
Ve své další práci, kam jsem z té letité odešla, jsem si našla opravdu skvělou kamarádku, rozumíme si i beze slov. Zůstaly jsme v jedné kanceláři rok, potom jsem z fimy odešla, protože chování šéfa bylo mimo normální a nedalo se s ním už dál spolupracovat. Ta práce díky němu absolutně ztratila smysl. A kolegyňka tam zůstala. Bohužel beze mě. Sešly jsme se za ten půl rok, co jsme se rozdělily každá jinou cestou, asi čtyřikrát. Ale zase se plíží mezi nás starosti, že na sebe nemáme čas. Mrzí mě to, protože mi opravdu přirostla k srdci.
Tak už si nedělám iluze, i když jsem se vydala na dráhu na volné noze a do firem jen docházím, nemyslím si, že bych se v budoucnu měla čas setkávat s kolegyněma. Je to asi tak, že nám životem každý propluje ve svůj určený čas a dál už se prostě cesty rozejdou.
Ale stejně, jdu holkám napsat, jak se mají :-).