Nevím, čím to je, ale ať si najdu jakoukoliv novou kamarádku nebo se sejdu po delší době s jednou z těch dřívějších, vždycky to dopadne stejně. Dáme si kafíčko a holky začnou mluvit a mluvit. Jakoby samozřejmostí je, že já se ke slovu vůbec nedostanu – teda vlastně dostanu, ale jen když mluvím k danému tématu, které nadhodila kamarádka. Občas se pokusím začít mluvit o svých věcech, to je jasné, ale zvládnu jen pár slov a už zase slyším: “No a představ si, že … .“
Snad vás teď nenapadne, že jsem asi uťáplá chudinka, co se neumí prosadit. Tak to ale není. Mám, alespoň myslím, zdravé sebevědomí a když něco chci, umím si za tím stát. Spíš to bude v něčem jiném. Kamarádky mě prostě považují za svou “vrbu“, která je vždycky vyslechne a nakonec poradí.
Tak třeba s Katkou jsme pořád řešily, že jí manžel občas lípnul facku, protože špatně uvařila, uklidila nebo prostě jen tak, aby se neřeklo. Brečívala mi na rameni, tak jsem jí utěšovala a pořád jí dokola opakovala, že by ho měla opustit, protože on za to nestojí. Teď je z ní rozvedená a hlavně spokojená ženská a až s odstupem času vidí to, co jsem jí říkala pořád. Tenkrát jí stačilo jen to, že jsem ji vyslechla.
Jenže já taky občas potřebuju vypnout a nechat si od někoho poradit, s někým probrat svoje problémy. Ale asi mám smůlu, žádnou podobnou vrbu ve svém okolí nemám. Asi jsem na tom jako ty ženský, co si celý život hledají pořád jeden a ten samý typ chlapa, i když jsou to třeba alkoholici, lháři nebo ti, kteří svou ženu mlátí. Já mám zase stejné kamarádky :o). Ale všechny jsou bezva, mám je ráda.
Karry