Rozloučení

V posledních pár dnech jsem se zúčastnila posledního rozloučení s bývalým kolegou z práce. Šlo nás na smuteční obřad poměrně málo z řad bývalých kolegů. Ne snad proto, že by Karla neměl nikdo rád, byl v kolektivu oblíbený, protože si hodně dělal ze života legraci a měl všechny rád. Důvodů, proč mu spousta lidí nešlo vzdát hold bylo, že se jim nechtělo na pohřeb. Důvodem bylo, že jim pohřby nedělají dobře, že to špatně snáší. Tady se ale nabízí otázka, jestli na to nejít na poslední rozloučení s někým, kdo právě umřel, mají lidé právo. Obřad se dělá právě kvůli těm, kteří nás opustili a také kvůli těm, kteří po něm na tomto světě zůstali. Aby při tom posledním shledání viděli, že si jejich manžela, tatínka nebo dědečka někdo vážil, že to byl dobrý člověk, kterého měli lidé rádi.

Obřad byl pro mě zvláštní, vidět napsané jméno nad zástupem kytic u rakve, když jsem to jméno viděla tisíckrát napsané na papírech v práci. Karlova rodina přijala naše kondolence a v očích jeho ženy jsem viděla poděkování, že jsme z firmy přišli.

Pohřeb není příjemný pro nikoho, je to chvíle plná emocí a smutku, ale v povinnostech člověka je, aby se chodil rozloučit s někým, kdo právě odešel na onen svět. Čas ubíhá všem stejně a nikdy nevíme, kdy budou jednou naši příbuzní s vděkem koukat na zástup lidí, kteří se přijdou rozloučit s námi. Každý si zaslouží uctivé rozloučení.

Natty

„Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.“ Jan Werich