Sešly jsme se s Petrou a Anetou v jedné malé kavárničce ve středu města. Tyhle naše pravidelné „dýchánky“ u kafíčka mám vážně ráda, protože to je skoro jediná doba, kdy kolem mě nepobíhají mé ratolesti – má je v tu dobu na starosti tatínek. Tentokrát jsme zabrouzdaly na téma oblečení po dětech. Protože jsem měla docela čerstvý zážitek, mluvila jsem hlavně já.
Domov pro matky s dětmi – místo, kde se setkávají maminky. které potřebují pomoc nejen lidí z domu, ale i těch z venku. Taky jsem jim chtěla trochu pomoct, a tak jsem si zavolala do místního DMD, že bych jim ráda dovezla oblečení na děti, aby nemusely maminky na Červený kříž.
Paní z domu mi ale řekla, že nemají bohužel prostory na takovéto akce a že bych jedině musela přijet, maminky by si vybraly, co by chtěly a já bych pak zbytek odvezla na Český červený kříž. To se mi moc nechtělo, čekat s věcmi, až by si někdo něco vzal. Nejsem podomní prodejce :o), tak na to nejsem.
Vyrazila jsem tedy s jedním opravdu velikým balíkem na ČČK do centra města. Když už jsem se doslova dovláčela ke dveřím, zarazilo mě, že tam měli napsanou otvírací dobu. A to takovou, že tam skoro pořád nikdo nebyl. Otvírací hodiny byly jen v pondělí a ve čtvrtek nějak dopoledne. No a já tam u dveří stála ve středu odpoledne. Ale co teď? Tak jsem se s tím „nákladem“ zase táhla zpátky k autu. Tam jsem to naložila do kufru. Najednou na to parkoviště přijelo auto. Bylo plné asi rumunů nebo někoho podobného. Tak jsem se odhodlala a vydala se k nim, jestli by nechtěli oblečení pro někoho známého na děti. Bála jsem se trochu, abych se jich nějak nedotkla, že přímo jim chci dát věci po dětech. Ale byli docela milí, šli se mnou a vzali si věc z kufru. Dají to prý sestře na Slovensku.
Mám z téhle celé „akce“ dobrý pocit, protože jsem alespoň trochu pomohla, i když ne tam, kde jsem původně chtěla. A co vy, pomáháte nějakým způsobem těm, kteří to potřebují?
Karry