Prý je podstatně horší zvládnout přechod z jednoho dítěte na dvě (co se péče a výchovy týká) než ze dvou dětí na tři. K takovému poznatku jsme dospěly společně se sestřenicí, která už ty tři děti má. Musím jí dát za pravdu v tom, že rozdíl mezi péčí o jedno nebo dvě děti je dost velký. Tak pokud nechcete naštvat kamarádku, která má oproti vám zatím jen jedno dítě, neříkejte před ní věty typu: „No jo, s jedním dítětem to byla hračka, to jsem ani nevěděla, že nějaký dítě mám, ale s dvěma to je teprve práce.“ Zaručeně se jí tím minimálně dotknete. Člověk totiž rychle zapomíná, jaké to bylo a že i s jedním dítětem jste také občas nevěděl, kde vám hlava stojí.
Jen tak pro představu, když máte jedno dítě, tak v době, kdy spinká, máte čas jen na to, co právě chcete dělat. Se dvěmi dětmi se v době spánku prvního potomka musíte věnovat tomu druhému a své věci, ať už jde o uklízení nebo relaxaci, musíte posunout na dobu, kdy budou spát oba. A to už raději nepřemýšlím o tom, jak je to se třemi dětmi, protože každé spí jinak. Zvlášť, když to nejmladší je malé miminko. To abyste se naučila čarovat a svůj čas si nějak vykouzlila nebo budete muset zapojit i tatínka, babičky a dědečky.
Jako maminka s jedním dítětem máte pocit, že když dítko zlobí, další byste už nezvládla. Ale věřte, zvládnout se dají i dvě zlobivé děti. Jen se na každého musí jít trochu jinak. Záleží totiž na věku každého z nich a také na charakteru. Díky dvěma dětem se z maminky musí stát i takový malý psycholog, aby odhadla, co na které platí. Stejným metrem na oba totiž docílíte jedině toho, že na sebe budou žárlit. Mladší se bude cítit ukřívděně, že je přeci mladší a mělo by mu ledacos projít.
Se sestřenicí se pravidelně setkáváme a vždycky spolu mluvíme hlavně o dětech. Říkám tomu mateřské rozhovory, kdy si vyměňujeme poznatky z výchovy. Hlavně mluvíme o tom, tedy já se vždycky ptám, jak to zvládá. Tři děti jsou tři děti. Ale prý je v pohodě, i když někdy má pocit, že to už nezvládne. No, to já mám taky i se dvěma :o). Ptala jsem se, v čem vidí ten největší rozdíl. Hlavní prý je, že to, co předtím stačilo dělat jednou týdně, musí dělat obden. Takže vaří, pere, žehlí i vaří ve větším množství a častěji.
Také prý vidí rozdíl v přístupu lidí k ní. Když jdou všichni na procházku, prohlíží si je kolemjdoucí jako jestli je ta skupinka lidí jedna rodina. Dívají se na nejstarší dceru, jestli to miminko, co veze v kočárku, není už její. Ale jinak je všechno bezva (zatím).
Upřímě nevím, jestli bych tři děti zvládla. Nedávno jsem musela s oběma svými dětmi na úřady. Byli oba hodní do doby, než jsme přistoupili k přepážce. Zrovna v tu chvíli jsem potřebovala chvíli klid, ale jedno začalo lézt z kočárku a druhé se snažilo ho v něm udržet. Takže jsem všechno s vypětím sil zvládla, ale v očích lidí jsem byla zřejmě za neschopnou matku, co nezvládá své děti. K tomu jsem si představila ještě jedno dítko a myslim si, že bych byla skvělou adeptkou na dlouhodobý pobyt v Bohnicích :o).
Karry