Jak se máš ty?

Ahoj, jak se máš? – takhle se zdraví američané a vždycky mi to připadalo jako klišé, které nikomu nic neřekne. Ale nejsme v Americe a zdravíme se jen pozdravem. Někdy si říkám, že je to škoda. Navazuji totiž na jedno setkání s dávnou kolegyní. Stavila se u nás v kanceláři a měla jsem z ní opravdu radost. Poptala jsem se jí, co její kluci, jména jsem si pamatovala všech třech, pamatovala jsem si, co dělali její děti za koníčky a tak jsme asi půl hodiny probíraly kolegynin život. bylo to pro mě příjemné, zase ji vidět a vědět, jak se má. Když odešla, hřálo mě na duši, že jsem potkala milou osůbku a bylo mi fajn. Jenže po chvíli mi to nějak svitlo do myšlenek. Vždyť ona se mě vůbec nezeptala, jak se mám, co moje děti, jestli se u mě něco za těch pět let, co jsme se neviděly, něco nezměnilo. Zamrzelo mě to, spíš mě to přivedlo k zamyšlení. Proč mají ostatní pocit, že mohou vyprávět o svých dětech, rodinách, manželých a nemají potřebu se jednoduše zeptat, jak se mám. Stává se mi to často, ale protistrana si nikdy neuvědomí, že by se taky měla zeptat. Každý se potřebuje vypovídat o tom, co je kolem něho. Já jsem se svým životem spokojená, baví mě práce, mám doma svoji milovanou rodinu, pohodu a harmonii. Prostě mě život baví. Ale nevím, jestli mě baví pořád se při setkání s někým zamýšlet nad tím, jestli vůbec vědí, kolik mám dětí a jestli znají jejich jména. Určitě nijak nezahořknu, setkávání s lidmi mě baví, ale funguje pro všechny jako zpovědnice a chodí si ke mně pro rady. Budu si z toho brát to lepší a těšit se z toho, že u mě hledají oporu. Ale americké Hello, how are you? mi už nepřipadá tak trapné. Je to spíš slušnost zajímat se, jak se druhý má. S radostí bych odpověděla, že dobře.

Natty

„Pes, kterého uzdravíš, tě nikdy nekousne. To je hlavní rozdíl mezi zvířetem a člověkem.“ Mark Twain