Čtvereční metry pro život

V domě, kde jsme dříve bydleli, bylo celkem šest na chlup stejně velkých bytů. A v nich bydlely rodiny, které měly někdy víc a někdy míň členů. My jsme se odtamtud stěhovali v době, kdy jsme čekali další mimi, protože se nám 38 m2 zdálo málo pro nás čtyři. Sousedi z našeho patra si s tím asi zase tak moc hlavu nelámali, protože jich tam žilo minimálně pět, k tomu dva psy a pravidelně je navštěvovala tchýně na celodenní návštěvy. Vždycky jsem si říkala, že to není možné, že ten jejich byt musí být větší.

Když si pořizovali psa, tak nám tak nějak omluvně říkali, že si hledají větší byt a tak psa pořídili předem. To bylo před sedmi lety. Pak si nedávno pořídili dalšího psa a to už neříkali nic. No co, pes ještě není, co se prostoru týká, takový problém.

Potom se k nim přistěhovala sousedčina sestra, protože chodila na střední školu kousek pod náš dům. Takže tam bydlela sousedka, její manžel, její sestra, dvě děti (4 a 12 let) a dva psi. Aby toho nebylo málo, každé ráno přicházela sousedčina maminka a odcházela až pozdě večer. Někdy asi i přespala, protože druhý den jsem jí neviděla přicházet.

U sousedů bylo vždycky veselo, parkrát lítal váleček na těsto po chodbě a docela často k nim jezdila policie, protože si je při hádce na sebe navzájem volali. Přitom sousedka vypadala mile, ale jakmile za sebou zavřela dveře bytu, stávala se z ní histerická ženská. No, ani se jí moc nedivim, protože v tom malém bytě nemohl mít ani jeden z nich své soukromí a to občas asi „leze na mozek“.

Chápu, že se někdy někdo dostane do situace, kdy si nemůže lepší a větší bydlení pořídit, ale to nebyl případ našich sousedů. Oba pracovali, dělali i noční, aby měli víc peněz a na dovolené nejezdili. Tak nevím, asi jim to tak vyhovuje. Mají asi potřebu si být pořád na blízku. Ale je fakt, že se jednou sousedka i s dětmi odstěhovala do jiného města a vypadalo to na rozvod. Teď jsou zase šťastná rodinka na jedné hromádce.

Natty

„Proti hluposti se bojovat musí, ale vyhrát se nedá!“ Jan Werich