Mám už takovou svoji předvánoční tradici, že se každý rok 5. prosince vydávám na náměstí, kam kolem páté přijíždí čert s Mikulášem a andílky. Dokonce ještě v době, kdy jsem neměla děti, jsem tam chodila. Jednou sama, párkrát s přítelem a také se ségrou. Nějak tam na mě padá melancholická nálada, přemýšlím nad uplynulým rokem a také tam potkávám spoustu známých. Dávám si svařáčka a když promrzlá po dvou hodinách odcházím, jsem vnitřně spokojená, že jsem ani tentokrát nevynechala. Dneska jsem potkala jednu známou, manželku po školníkovi ode mě ze střední a z jejího osudu mě trochu mrazilo v zádech.
p>Vždycky to bývala hrozně milá, usměvavá a spokojená paní. Na chodbách školy jsem se s ní zdravila a už tenkrát jsme se spolu čas od času bavily. Pravda, sice jen o věcech ze školy, ale bylo to bezva. Paní školníková si postěžovala na školáky, co všechno provádí. Já jsem mluvila o časopise – dělala jsem totiž redaktorku školního plátku a tak jsme spolu mluvily hlavně ve chvílích, kdy jsme vyráběli s celou redakcí časopis – potřebovali jsme od pana školníka vždycky klíče od školy, aby nás tam nezamkl. No a jeho paní tam často zůstávala s námi.
Ještě na škole jsem se od ní dozvěděla, že její manžel, pan školník, má rakovinu a nevypadá to s ním dobře. Byl to chlap jako hora a to doslova. Ale tahle zákeřná nemoc s ním zamávala opravdu hodně. O prázdninách zemřel. Paní školníková se s tím těžce vyrovnávala. V té době navíc musela opustit i byt, který měli pronajatý k práci školníkových. Musela tedy začínat znova.
Dneska jsem ji v zástupu dětí vyhlížejících Mikuláše ani nemohla poznat. Byla vyhublá, bledá a smutek z ní přímo sálal. Pozdravila jsem jí, protože jsem ji hrozně ráda viděla. Usmála se na mě, ale pak řekla, že jí před půl rokem zemřel syn a jeho rodina se u ní už vůbec nestavuje. Ona se z toho rozbrečela a já nevěděla, co říct.
Potom odešla. Cestou domů, kdy děti nadšeně povykovaly nad dárečky od Mikuláše, jsem přemýšlela a dostala jsem hroznou chuť za ní jít a nějak ji potěšit. Jenže nemám číslo, nevím, kde bydlí. Ale zjistím si to, protože tak hodná paní přece nemůže zůstat sama. Myslím to vážně, bude to můj předvánoční dobrý skutek – setkat se s ní a zase si popovídat.
Karry